Pohlcená Prahou 

Po rozvodu jsem vychovávala syny sama a také jsem dokončila stavbu domu, který jsme s mužem rozestavěli. Šťastná jsem v něm ale nebyla. Připadala jsem si jako v kleci a měla pocit, že jsem jako otrok toho baráku a nedělám nic jiného, než uklízím. Ale nebyla jsem schopná to změnit. A jak už to bývá, když člověk nemá sílu udělat změnu sám, přijdou životní zkoušky. V roce 2016 mina mamografu prsu zjistili změť žláz.
„Holčičko, to je znamení.
Chce to změnu, a důkladnou,“ slyšela jsem svůj vnitřní hlas.
A tak jsem dům prodala a se syny jsme se přestěhovali do Prahy do paneláku. Vždycky jsem si totiž přála bydlet ve velkém městě. Stres ze stěhování vystřídal další, a to z operace. Lékaři mě totiž přesvědčili, že bude lepší žlázy v prsu operovat. Nešlo o zhoubný nádor, ale odborníci radili změť žláz pro jistotu vyjmout. Hned po operaci jsem se vrhla do práce a vydělávání peněz. Praha mě úplně pohltila. Udělala jsem si kurzy na lektorku cvičení, masérku, lektorku zdravého životního stylu. Našla jsem si přítele a žila jsem naplno. 

Zhroucená na toaletách 

Čas letěl, synové vylétli z hnízda, „nový“ vztah vyprchal a já zůstala sama. A tak jsem se pro  změnu vrhla na studium. Vystudovala jsem fakultu životního prostředí a v devětačtyřiceti letech se ze mě stala paní inženýrka. Měla jsem z toho radost a plánovala si, co všechno ještě v životě stihnu a dokážu. Jenže rok na to, přesně v den mých padesátých narozenin, se nečekaně zhoršily mé zdravotní potíže, pro změnu se zrakem. Soužil mě přetrvávající pocit suchých očí, občas mě oči i hodně tlačily. Jenže návštěvy u lékařky nic nevyřešily!

Co návštěva, to jiná diagnóza. „Máte zánět spojivek. Je to infekční. Nesmíte do bazénu,“ zněl první verdikt lékařky. Zrovna když jsem se chystala s vnoučaty na víkend, tak přijde takováhle komplikace, pomyslela jsem si. Poctivě jsem si do očí kapala oční kapky, ale zlepšení jsem se nedočkala. Oči mě bolely.

„To bude stafylokok,“ dozvěděla jsem se podruhé a oční lékařka mě poslala i na krční s tím, že budu mít bacil v krku. Jenže na ORL nenašli nic! A tak jsem znovu skončila u očařky. Tentokrát jsem se dozvěděla, že už nejsem nejmladší a potřebuji brýle na dálku. „Paní doktorko, na dálku vidím dobře. Vidím ale jen pravou půlku té vaší čtecí tabulky,“ hlásila jsem a lékařka vážně pokývala hlavou: „Takto budou skvrny na sklivci. “Při další návštěvě tam naštěstí byla jiná lékařka.

„Víte, skvrny na sklivci sice máte. To má v dnešní době každý druhý, ale to, co popisujete, mi přijde jako problém mezi okem a mozkem. Zajděte si na CT hlavy,“ překvapilo mě doporučení lékařky. CT neboli cétéčko mi udělali v nemocnici na Bulovce. Pamatuji si jako dnes, jak přišla mladá, příjemná lékařka a řekla mi: „Potřebujeme ještě udělat magnetickou rezonanci, ale každopádně tam máte nádor, výduť, prostě něco…“ Koukala jsem na ni nechápavě a nevnímala už nic z toho, co mi říká. V hlavě se mi dokola točila otázka: Já mám v hlavě nádor? Vzala jsem si lékařskou zprávu a vyšla jako ve snu z ordinace. Celá ubrečená jsem se na toaletách zhroutila přímo na záchodovou mísu.
Co budu dělat?

Nádrže lásky 

Nezbývalo než přijmout verdikt lékařů, kteří mě upozorňovali, že operaci nemusím přežít. Anebo že možná zůstanu slepá. Byla to pro mě opravdu těžká zkouška. Po nemocnicích jsem strávila déle jak měsíc. Podstoupila jsem dvě operace, zažila zánět v hlavě, šílené bolesti, kolaps na lavičce, nebo tlak 60/40, kdy jsem pomalu upadala do bezvědomí a jen čekala, jestli uvidím tunel a na konci světlo. Jsem si jistá, že jsem přežila svoji smrt.

Operace se naštěstí povedla a já se pomalu dávala zdravotně i psychicky dohromady. Při léčbě v nemocnici jsem pak měla spoustu času na přemýšlení. Člověk má tendenci si stále stěžovat, že něco nemá, něco mu chybí. A já si tenkrát na pokraji života a smrti uvědomila, jak bohatá jsem žena. „Mám rodiče, syny, jejich partnerky, vnuky, sestru, bratra, kamarádky,“ sčítala jsem své blízké. Když jsem se vrátila domů, na čtyři měsíce jsem se nastěhovala k rodičům do východních Čech a užívala jsem si jejich lásky a rozmazlování.

A stal se zázrak, všichni mí milovaní z rodiny mě u našich navštěvovali, trávili se mnou čas, nikam nespěchali… Ve svých jednapadesáti letech jsem si doplnila všechny „nádrže lásky“.

Kvantové čištění 

Dneska už vím, že si všichni z dětství neseme podvědomé programy a přesvědčení, které řídí náš život navzdory našim vědomým přáním a cílům. A proto jsem se dala na kvantové čištění, které odhaluje příčiny našich podvědomých programů a bloků.
Jakmile si na ně ale jednou „posvítíme“, můžeme je přenastavit tak, aby pro nás tvořily novou realitu. Pracuji s emocemi, protože ty jsou zkratkou do našeho podvědomí a jakousi kontrolkou, která hlásí: „Haló, tady je problém!“

Bohatá žena  

V roce 2020 jsem odešla ze svého zaměstnání, s tím, že konečně začnu dělat to, co opravdu chci.  Upřímně? „lepší období“ jsem si pro tuto změnu nemohla vybrat. Zůstala jsem úplně bez příjmů. Ovšem s obrovskou chutí pomáhat ostatním ženám, aby věděly, že musí dát samy sebe na první místo. A ne až když už je pozdě, ale hned. 

Vytvořila jsem pro ženy kurzy Mandal s drahými kameny, víkendová setkání a výstavy.
Věnuji se kvantovému čištění. A vidím nádherné výsledky u všech žen, které byly se mnou na kurzu, nebo víkendovém setkání, anebo si prošly kvantovým čištěním. 

Každá žena může být Bohatou Ženou. Každá! 

A tak jsem se rozhodla organizovat kurzy malování mandal. Na léto chystám víkendové kurzy s názvy Sebevědomá žena a Bohatá žena. Budeme se ženami meditovat, malovat mandaly, vytvářet náramky a andílky z drahých kamenů. V práci se ženami a jejich energií vidím velký smysl. A určitě nechci zapomínat na svou skvělou rodinu. Jsem babičkou tří vnuků a zároveň babičkou čekatelkou, další z vnoučat se totiž narodí na jaře. Jak už jsem v úvodu napsala, všechno zlé je pro něco dobré. A tak se díky prodělaným zkušenostem snažím neplýtvat svým časem, nemyslet na nemoci, ale dívat se s nadějí dopředu. Dělím svůj čas mezi svoji práci, sebevzdělávání, rodinu a nebránila bych se ani nové lásce.

Uvidíme, co další dny přinesou...Jana Čančarová, Praha